Složitosti terénu

Nejenom na podzim nás v terénu čeká nejedna překážka. V právě nastalém ročním období je ale těch překážek přeci jen o něco více. Kvůli deštivému počasí se na vyjížďkách více setkáváme se spadlými stromy, loužemi i bahnem. Skrz bouřlivější povětrnostní podmínky nás i v terénu může překvapit hlučný vítr, který si pohrává s korunami stromů. A kde tedy začít s výchovou klidného a poddajného koníka? Přeci již ve výběhu. Už když koně odvádíme z výběhu, lze s ním snadno pracovat tak, abychom byli společně připraveni na všechny překážky v terénu. Koně z výběhu nemusíme tahat jako krávu na porážku. Vnímejte svého koně a jeho potřeby. Pokud se vašemu parťákovi nechce překračovat kaluž ani ve výběhu, nebude o moc jiná ani jeho reakce na vyjížďce. Na jakoukoli překážku (bahno, kaluž i spadlou větvičku) dejte koni dostatek času, aby si ji mohl prohlédnout a zjistit, že mu nic nehrozí. Když udělá krok směrem k překážce, hodně koně chvalte. Pokud couvá směrem od překážky, netrestejte ho. Použijte povel k zastavení a opět hodně pochvalte. Chápu, že ze začátku se může zdát jako nevýznamné, že spolu dlouze zíráte na spadlý klacíček a chválíte už při náznaku, že kůň vykročí vpřed. Nicméně to, že kůň není trestán při nežádoucích krocích vzad či stranou, ale pouze opravován a naopak hodně chválen při jakémkoli kroku směrem k překážce, mu v hlavě zafixuje jasnou informaci. "Nic se mi neděje a jít s paničkou/páníčkem vpřed je dobré". Kůň tak není ve stresu z možného trestu a vy si budujete velkou důvěru a pevný základ pro další práci. Cílené hledání takovýchto malých "strašáků" již ve výběhu má obrovskou výhodu v tom, že můžete se svým parťákem nacvičovat nenadálé situace v bezpečně známém prostředí nedaleko domova. Nebojte se tedy zamířit již ve výběhu přímo na novou kaluž nebo si cestu do stájí prodloužit přes spadlé větve na kraji výběhu. Reakce vašeho koně vám totiž dá velmi cennou informaci o tom, jak zareaguje na překážky v terénu a můžete tak poupravit i tréninkový plán. Na jízdárně pak v tréninku ze země můžete zařadit i pomocné překážky, které vám tyto terénní nerovnosti budou suplovat. Místo vody můžete na jízdárně celoročně nacvičovat přechod modré nebo lesklé plachty, spadlou větvičku jde nahradit kavaletou a bahno se dá krátkodobě vyrobit i na pískové jízdárně. Zprvu ale vždy začínáme ze země. Pomocí systému přirozené komunikace Natural Horsemanship s koněm budujeme důvěru a respekt a utužujeme společné pouto. Samozřejmě "naostro" v terénu bude kaluž opět novinkou a kůň se může snadno lekat. Vy ale už dávno víte, jak kůň na tyto překážky na zemi reaguje a jaký je nejlepší způsob pro překonání překážky. 

Ale co poryvy větru? Ty se přeci nedají jen tak nahradit na jízdárně. Koně ale můžeme cvičit na jiné nenadálé zvuky. Vítr tak pro něj už nebude úplnou novinkou. Třeba šustění igelitového pytlíku je chuťovkou pro všechny Horsemanshipové "fajnšmekry". Svého parťáka nejprve učíme klidnému stání, kupříkladu pomocí první Parelliho hry "Přátelské". Kůň je obcházen a chválen za to, že klidně stojí. Nesmí spásat trávu a jeho pozornost je upoutána na člověka, který ho obchází, různě hladí, chválí a třeba i poplácává. Když pohneme vodítkem, kůň se nesmí ani hnout. Když uděláme prudký pohyb, kůň dál stojí na místě. Za nežádoucí pohyby opět netrestáme, ovšem opravíme chybné kroky. Tedy kupříkladu dva chybné kroky vzad opravíme dvěma kroky vpřed. Pokud kůň poodejde stranou, tak ho dotykovou hrou (taktilním podnětem) vrátím nazpět. Když kůň věnuje pozornost čemukoli jinému než nám a zvedá hlavu, klidně dotykovou hrou koni navrátíme hlavu do správné polohy a pokračujeme. Když kůň zvládne klidné stání při obcházení a při pohybu vodítkem, můžeme ho seznámit s tyčkou nebo mrkvovou hůlkou, na kterou postupně navěsíme šustivého strašáka. Když zašustíme a kůň se lekne, reagujeme naprosto stejně jako před tím. Bič ani naše ruce neslouží jako pomůcka pro trest, ale jako dopomoc při opravě (nechtěný krok opravíme již zmiňovanou Parelliho dotykovou hrou nebo hrou řídící). Postupně tak dojdeme k bodu, kdy kůň klidně stojí i při šustění sáčkem nebo u dalších strašáků, jakým je kupříkladu utržená větvička ze stromu. Je tak tedy alespoň částečně připraven, že se šelestivých zvuků, jako je vítr opírající se do listnatých stromů, nemusí lekat.

Spolu křížem krážem

Ať chceme nebo ne, náš zvířecí miláček je stádové zvíře a tak na nás v terénu nemusí "číhat" jen ty viditelné překážky. Problém může nastat i ve skupině, zvláště pak v rychlejším tempu, kdy jsou koně tak nějak "nahecovaní". Stejně jako my i koně jsou ovlivňováni řadou chemických látek, které často významně ovlivňují jejich chování. Jednání každého z nás je totiž ovlivněno hladinou hormonů, které nám proudí v krvi. My ovšem na rozdíl od koní máme významnou část mozku věnovanou vědomému rozhodování. Koně tak snadněji než lidé podlehnou aktuálnímu rozpoložení ovlivněnému právě hormony. A tak se už nejednomu z nás stalo, že louka se proměnila v závodiště. Koně totiž mají mezi sebou určitou hierarchii, kterou ale rozhodně neurčují lidé. Toto rozdělení mají koně "vyřešené" ještě z pastvy a tak moc dobře ví, kdo je jejich vedoucím členem a kdo by měl jít poslední. Toto rozestavění se ale někdy neshoduje s tím, jak si lidé určí pořadí koní na vyjížďce a tak se hlavně při cvalu může stát, že se koně splaší a snaží se předehnat jeden druhého. Pro ně je to ale možná jen vydobytí si nazpět právoplatného postavení, zatímco my toto chování bereme za neposlušnost. Proč tedy nezkusit vedoucí klisnu nebo temperamentního valacha zařadit rovnou dopředu. Přirozená komunikace s koněm nemusí vždy znamenat, že koně "dotlačím" tam, kam chci já. Mohu i naslouchat potřebám koně a předejít tak zbytečným kolizím. Jestliže vím, že daná klisna má u ostatních koní respekt a ve stádě je vedoucím členem, pak ji s klidným srdcem mohu zařadit na začátek skupiny. Pokud vím, že můj kůň není zrovna společenský, určitě za něj nebudu dávat na vyjížďku nezkušeného jezdce ani nezralého koně. Jako prevenci úrazů mohu brát i správné zařazení jezdeckých dvojic. Na klidného koně mohu posadit i začínajícího jezdce, temperamentnějšího koně ovšem svěřím do rukou v terénu pouze ostřílenějšímu jezdci. Při jízdě ve skupině je zkrátka nutné přemýšlet tři kroky dopředu.

Hop a skok a přes potok

Vyšší level jízdy v terénu jsou pak skupinové jízdy, jakými jsou kupříkladu Hubertovy jízdy. Koně se mezi sebou neznají, jedou ve velké skupině a aby toho nebylo málo, skáčou přes překážky. Asi nemusím říkat, že jestli se můj kůň nesnese ani s "kamarády" na pastvě a není cíleně cvičený na jízdu v terénu, není dobrý nápad ho na takovouto akci vozit. Musím ale z osobní zkušenosti říci, že tyto jízdy jsou velkým zážitkem a pokud se dodržuje pár pravidel, dosáhnete výborného zážitku ze skvěle prožitého dne na akci, která má velkou tradici. Tyto jízdy vznikly z loveckých jízd a parforsních honů, které byly dříve nezbytnou součástí obživy. Postupně se ale staly spíže společenskou událostí a dnes jsou Hubertovy jízdy, nesoucí jméno patrona lovu, spíše zpestřením. Jestliže můj kůň nezná ostatní čtyřnohé miláčky, je více než kdy dříve důležité udržovat mezi sebou dostatečné rozestupy. Nikdy ale tento distanc neprodlužujeme natolik, aby měl kůň pocit, že mu celá skupina odjíždí. Ač ostatní koně nezná, většinou mu bude vadit, že se ztrácí od ostatních a může nečekaně vyrazit je dohnat. Kůň vepředu by měl být ale natolik zkušený, aby skupinu ohlídal, že je celá pohromadě. Není tedy žádná ostuda na sebe počkat. U překážek pak dbáme na dostatek prostoru, aby nedošlo ke zbytečných zraněním. Variantu s překážkami by měli volit pouze zkušení jezdci, kteří mají zkušenosti s překážkami na jízdárně i v terénu. Většinou je i předem ohlášená výška nejvyšší možné překážky a tak je snadné si rozmyslet, jestli jakožto jezdecká dvojice máme s danou výškou překážek dostatečné zkušenosti. Důležité je totiž bez debaty správné navedení na překážku a náležité pobídnutí k odskoku, zvláště pak, jedná-li se o pevnou přírodní překážku. To ale nacvičíte pouze společným tréninkem.

Spolu a v klidu

Pouze s dostatečnou přípravou na jízdárně i na vyjížďkách si můžeme dovolit vyrazit na skupinovou akci, jakou je Hubertova jízda. Nezanedbatelnou částí přípravy by měla být práce ze země i jízda v terénu. Kůň musí umět poslechnout pobídku a zrychlovat a zpomalovat dle přání jezdce. Je nutné zvládat pokročilé jezdecké umění stejně jako klidné stání. Pokud ovšem dlouhodobě pracujete na vzájemné důvěře a respektu, může právě takováto jízda být prověřením vašich společných schopností. Trénovat na jízdárně i na vyjížďce můžete nesčetněkrát. Doopravdy vás ale nakonec stejně prověří právě chvíle, kdy nasednete a vyrazíte přímo do akce. Tak se neostýchejte a vyražte.