Obsednutí v klidu a v pohodě

19.02.2019

Hříbátka jsou oblíbená, roztomilá, prostě k zulíbání a práce s koňem je velmi příjemný a v dnešní době nadmíru oblíbený sport i relax. Zdálo by se, že to jde dohromady. Pořídíme si hříbátko a budeme s ním pracovat, naučíme si ho všechno od začátku, jednoduše ho obsedneme a bude to náš vrchní miláček, závoďák, parkurák.... To si už můžete doplnit sami. Hříbě je ale mládě jako každé jiné a tak bohužel žádné "jednoduše obsedneme" neexistuje. Kůň se všechny své dovednosti pod sedlem musí cíleně naučit. Je potřeba mu věnovat spoustu času a důsledně, ovšem trpělivě, s ním pracovat. Problémové obsedání bývá zapříčiněno přílišnou uspěchaností, netrpělivostí a nesprávným jednáním. Nejvíce neshod vzniká pouze na základě neporozumění mezi hříbětem a jeho lidským společníkem. Komunikace mezi koněm a budoucím jezdcem by měla probíhat přirozeně a musí být pro koně snadno pochopitelná. Zahrnuje nejen mluvené pokyny, ale také vzdálenost od koně, postoje těla a pod. Obsedání je dlouhý proces a komunikace je jedním ze základních stavebních kamenů o něž se můžeme opřít.

Ovšem nebojte se, že do svého koníka budete muset vtloukat všechny vědomosti. Připravili jsme pro Vás souhrn informací, rad a postupů jaké se osvědčili nejednomu majiteli mladého koně. Jádrem je nikam nespěchat a postupnou vzájemnou komunikací si ujasnit základní prvky důvěry, respektu a vzájemné spolupráce. 

Já ti nerozumím

Abychom správně pochopili, proč koni nestačí pouze naše mluvené pokyny, musíme se zahloubat do základní problematiky komunikace koní. Koně se s okolním světem totiž "domlouvají" zcela neslyšně pomocí takzvané neverbální komunikace. Své pocity, potřeby a emoce sdělují beze slov pohybem hlavy, vzájemným drbáním, postojem, vzájemnou vzdáleností (tzv. proxemikou) nebo pohybem uší. Náznaky prostřednictvím zubů nebo nohou (dupnutí, náznak kopnutí) jsou u koně projevem určitého diskomfortu. Samotné kousnutí a vykopnutí používají až jako nejzažší možnost a hlavně jako obranu, když se cítí ohrožení. 

Hlasité projevy jsou k vidění spíše u domestikovaných koní. Divocí koně se příliš hlučným projevům vyhýbají z obavy z predátorů. Instinkt jim totiž velí na sebe příliš neupozorňovat a nestrhávat na sebe pozornost potenciálních útočníků. Proto i my bychom měli koně učit skrze tyto neverbální projevy, kterým kůň snadněji porozumí a dříve bude připraven přijmout sedlo jako něco naprosto běžného a bezproblémového. Dokonce i my lidé používáme při komunikaci až z 80ti procent řeč těla a naše sdělení probíhají na neverbální úrovni mnohdy bez našeho vědomí. Vysíláme totiž signály ke druhému člověku nejen mluveným slovem, ale i mimikou, již zmíněnou proxemikou, gestikulací a taktilními podněty. U mladých koní je žádoucí cíleně využít těchto neverbálních projevů k snadnější komunikaci. Koně tak můžeme snadno naučit respektu a důvěře, která je základem pro komunikaci s mladým koněm. Jasné vymezení hranic je nutností, ovšem prosím neplést si toto označení s metodou cukru a biče a donucovacími postupy. Koně totiž neodměňujeme dobrotami, ale pohlazením a netrestáme bičem, nýbrž opravíme chybu, kterou kůň udělal. Pokud totiž koně trestáme okamžitým užitím biče nebo na něj zvyšujeme hlas, kůň nám vůbec nerozumí a aplikaci donucovacích prostředků může vnímat jako zradu. Při komunikaci ve stádě koně mezi sebou využívají ostřejší prostředky (kousnutí, vykopnutí) až jako poslední možnost a těmto krajním projevům zpravidla předchází právě ty náznaky jakožto upozornění na tělesnou nebo duševní nepohodu. Není tedy na místě, abychom užívali prostředky, kterým kůň nerozumí. Koně jsou velmi vnímaví a chytří a pokud s nimi správně komunikujete, odmění vás příjemnou prací.

Hlavně ne "na sílu"

Pokud se mezi koňmi a koňáky pohybujete již delší dobu, možná jste se z doslechu nebo i osobně setkali s (dnes již doufám přežitým) přístupem k obsedání "na sílu". Kůň byl nejdříve dlouhou dobu lonžován, zpravidla s vyvazovacími prostředky a následně obsednut způsobem, který ho nebetyčně vyděsil. Čtyři lidi koníka podrželi, ten nejtěžší na něj nasadil sedlo a zasednul. Takový přístup je ale od začátku špatně. Musíme si uvědomit, že hřbet je pro každého koně tím nejcitlivějším místem a to nemyslím tak, že by se vyděsil, když ho na hřbetu nebo na kohoutku pošimráme. To nikoliv. Nicméně přesně v oblasti hřbetu a zádě má kůň takzvaný slepý úhel svého zorného pole. Díky očím usazeným po stranách hlavy má kůň velice široký záběr toho, co je schopen vidět, přesněji je to 285 stupňů. Na hřbetu je ale ono slepé místo, kam kůň nedohlédne a pokud právě tam sedíte, nemůže si vás kůň pohledem zkontrolovat a může znejistět. Proto je žádoucí koně nejprve zvykat na pocit, že na zádech něco nese. Následně jej pak zvykáme i na pocit, že má na hřbetu něco těžšího a to "něco" se může i hýbat či vydávat nějaké zvuky. Se samotným obsednutím se ale nesmí spěchat. Než přijde na řadu samotný jezdec pokládají se na hřbet koně velmi lehké věci, aby koník pochopil, že se nic neděje a to, že cítí na zádech tlak je naprosto v pořádku a on není nijak ohrožen. Pak následují lehčí například bezkostrová sedla, paddock nebo pro začátky jen lonžovací obřišník. Postupně zkoušíme koníkův hřbet zatížit klasickým sedlem. Kamenem úrazu mohou být i jezdcovi nohy, které kůň na bocích cítí. Je tedy koně třeba připravit i na pohupující se válečky po stranách sedla. U westernových sedel je i velká výhoda masivnějších třmenových řemenů, protože si mladý kůň vyzkouší nepředvídatelný pohyb v oblasti podbřišníku a připravuje se tím lépe přijmout nohy budoucího jezdce. Koně připravujeme i na nasedání, učíme ho klidně stát a chystáme ho na situaci, že jezdec nasedá. Zařadit můžeme i práci na dvou lonžích, která nám perfektně imituje práci jezdce s otěží. Cvičením s kavaletami koni bystříme pozornost a učíme ho tím pracovat i ve složitějších podmínkách. Postupnými kroky se dostáváme až k samotnému nasednutí jezdce. Neočekávejte ale, že okamžitě vyrazíte na vyjížďku. I pod sedlem musí kůň nejprve přivyknout vašim pokynům a jak jistě víte, výcvik koně je nikdy nekončící proces.

Zpět na začátek

Pokud se ale chceme bavit o pobídkách a pokynech ze sedla je třeba se vrátit na úplný začátek. S koněm je důležité pracovat nejprve dostatečně dlouho ze země a je nezbytné od začátku fungovat tak, aby ony pokyny při práci ze země korespondovaly s pobídkami v sedle. Některé z podnětů při práci s koněm ze země dokonce v podstatě kopírují pobídky ze sedla. Nejzářnějším příkladem pro nás může být práce s taktilními podněty a ustupování vůči tlaku. Při práci ze země učíme koně mimo jiné i ustupování vůči tlakům a v podstatě to samé následně užíváme v sedle. Problematika pobídek u mladých koní je velmi složitou disciplínou, ale právě díky práci ze země si jej můžete značně usnadnit. Koně totiž už předem naučíte některé ze základních cviků a forem pobízení a při samotném obsedání pak kůň snadněji pochopí, co po něm požadujeme. Při práci ze země využíváte právě tu již zmíněnu neverbální formu komunikace a pomocí cíleně využitých dotyků a zvyšujících se tlaků je možné velmi dobře koně připravit na jednotlivé pokyny, které na něj budou používány ze sedla. Mladého koně lze ze země daleko snáze opravit a správně směřovaným působením ho naučíme kvalitně pracovat.

Postupně budujeme důvěru mezi jezdcem a koněm a tvoříme přátelský vztah vystavěný na pevných základech. Současně pracujeme na respektu tak, aby kůň věděl, kde má své místo a že musí akceptovat osobní prostor člověka. Práce s hříbětem na ruce je ideálním momentem pro vymezení jednotlivých hranic, které mezi koněm a jeho lidským parťákem fungují. Kůň totiž ve stádě jedná na základě toho, kde se právě nachází v žebříčku důležitosti, takzvané hierarchii. Vy, jakožto člověk se musíte jasně (ale šetrným způsobem) vymezit tak, že jste v hierarchii "nad" koněm. Ten vás pak respektuje a cítí se s vámi v bezpečí a bez odporu reaguje na podnět vašich impulzů a pobídek.

Co a k čemu?

Práce ze země a přirozená komunikace se nyní těší čím dál větší pozornosti ze strany jezdců začátečníků i těch pokročilých. Principy přirozeného jezdectví oprávněně prostupují jednotlivá odvětví jezdeckého sportu a z dříve podceňované formy tréninku se nyní stal velký trend. Není tedy divu, že lze narazit na velké množství odborné i neodborné literatury s touto tematikou. Nejde totiž jen o pouhé lonžování nebo bezcílné procházky po jízdárně s koněm na vodítku. Cvičení na ruce má svá jasná pravidla. Práce s koněm ze země je dokonce přímo skupinou závodních disciplín na westernových závodech. Těmito třídami jsou kupříkladu In-Hand Trail, Hunter in Hand nebo Showmanship at halter.

Tento přístup k práci s koňmi se k nám dostal ze zahraničí, konkrétně ze Spojených států, a proto i u nás je nyní stále mnohdy označován anglickým názvem Natural Horsemanship. Tyto metody jsou výsledkem celoživotní práce s koněm a cílí na přirozenou komunikaci a partnerství. Obecně se dá říci, že Natural Horsemanship (tedy přirozený přístup ke koním) je založen na následujících důležitých bodech: řeči těla, pozornosti, respektu a disciplíně, důvěře a času. Postupuje se vždy od snadnějšího a jednoduše pochopitelného ke složitějšímu. Jednotlivé principy se rozvíjejí v náročnějších podmínkách a postupně se cílí na prohlubování právě těch opěrných bodů, které jsou základem tohoto přístupu. Nejvýznamnějšími propagátory této formy komunikace a práce s koňmi jsou Monty Roberts, Ray Hunt, Tom Dorrance, John S. Rarey nebo Buck Brannaman. V Čechách jste mohli zaznamenat osobnosti jako jsou Jan Bláha, Milan Kovář a Václav Bořánek. Bezpochyby nejznámější je ale Pat Parelli a jeho program sedmi her, které účelně cvičí zábavnou formou koně i člověka budovat vztah a dovednosti odpovídající principům Horsemanshipu.

Práce, učení i zábava

Tak počkat, chci tedy s koněm pracovat ze země nebo ho obsedat? Jak dlouho mi to bude trvat? Podle jakých principů mám tedy se svým koněm fungovat? Pokud jsou toto dotazy, které vám právě vyvstali na mysli, je odpověď velmi jednoduchá. Já chci přece všechno, ale musím tomu dát čas. No a kolik času tomu dám už je na mě, ale samozřejmě čím déle se budu jednotlivým fázím výcviku svého koně věnovat, tím hlouběji se dokáži do problematiky ponořit a tím kvalitnější práci odvedu. Odměnou mi pak bude spokojený a nenásilně obsednutý kůň. Obsedání koně totiž můžeme rozvrhnout do několika fází:

  • práce ze země před samotným obsedáním
  • práce se sedlem a postupné obsedání koně
  • práce s mladým koněm v sedle.
Já si to vždy představím velice jednoduše. S mladým koněm je potřeba dlouho pracovat na ruce v duchu zásad Natural Horsemanshipu. S hříbátkem tedy chodím do pomyslné školky a učím ho jistotě, disciplíně, pozornosti a to vše na ruce za pomoci jednotlivých her a s přirozeným přístupem v naší komunikaci. Opřít se mohu například o učení Patta Parelliho, které je aktuálně jedno z nejrozšířenějších. Ač by se to mohlo zdát jako nedůležité, začínám v podstatě jen prostým hlazením, obcházením koně a dotýkám se ho na různých částech těla (na hřbetu, kohoutku, nohách nebo zádi). S hříbátkem začínám velmi opatrně a přistupuji k němu v klidu a s rozvahou. Koník se práci teprve učí a tak je mým úkolem mu nejdříve ukázat, že se mnou mu nehrozí žádné nebezpečí. Učím ho, že má klidně stát a za každou správnou reakci odměňuji okamžitým hlazením. Mladý kůň bude přirozeně zkoušet vaši trpělivost, bude se snažit žrát trávu, může pysky zkoumat vaši bundu. Vy ale musíte být trpěliví a koníka vždy opravit Například ho jemně odstrčit nebo ho upozornit, že je čas na práci a ne na občerstvování. Pokud kůň klidně stojí okamžitě odměňuji pochvalou a pohlazením. Věřte mi, že i tohle může být s nezkušeným koněm práce na celé týdny. Pracovat totiž musíme v kratších časových úsecích, aby kůň udržel svou pozornost. Budování důvěry je velice důležitým faktorem, ovšem pozornost a poslušnost koně jsou neméně důležitými složkami výcviku. Správně vedený kůň by měl při práci klidně stát a očekávat jednotlivé povely. Vy by jste tedy měli mít jeho plnou pozornost (proto by neměl při práci žrát trávu) a měl by vás akceptovat, tedy neoždibovat vás a uznávat váš osobní prostor. Pochvalou a hlazením v koni buduji onu důvěru ve vás, důsledností zase dávám najevo, že já jsem ten, kdo určuje, co se bude dělat. Pokud se kůň naučí rozlišovat práci od volné zábavy lze přikročit k dalším fázím práce ze země, tedy reakcím na taktilní podněty zvyšujících se tlaků a práci na delším vodítku, kde pracujete více s proxemikou a postojem celého těla. Tyto fáze v učení Patta Parelliho označujeme za dikobrazí, řídící a jo-jo hru. Hra na kruh (v metodice označovaná jako pátá hra) pak perfektně nahrazuje klasické lonžování. Koně takzvaně "vysíláme" na kruh a využíváme všech předchozích fází, kdy jsme koně naučili reagovat na verbální i neverbální podněty. Stále pracujeme na bázi odměňování a oprav. Pokud koník reaguje správně, byť jen jedním krokem tím správným směrem, okamžitě odměním. Pokud udělá chybu, opravím ho tak, že ho vrátím "o krok zpět" a znovu pochválím. Tedy pokud koník neakceptuje můj osobní prostor a snaží s mě očuchávat, vrátím mu hlavu do základní polohy a pochválím, aby věděl, jaké je tedy správné držení hlavy. Když se mi kůň rozejde, aniž by k tomu dostal povel není potřeba ho nijak trestat. Jen opravíme chybu a například dikobrazí hrou ho vrátíme do původního postoje. Pochválíme a koník tak pochopí, že to byla chyba a má stát na místě. Procházíme tedy všechny jednotlivé kroky práce ze země a postupně díky metodice Horsmanshipu naučíme koně klidně stát, pracovat s rozvahou a reagovat na taktilní, verbální i neverbální pokyny.


Následně je potřeba jít s koníkem do školy. Z něho se stává remonta, tedy mladý a nevycvičený kůň, kterému ukazuji práci se sedlem a postupně ho vedu na základě předem naučených metod a způsobů naší společné práce. Tedy opět využívám jednotlivých her, ale k práci zařazuji i jednotlivé jezdecké pomůcky. Nasazuji koni na hřbet sedlo a prací na dlouhých lonžích koně učím reagovat na budoucí ruku jezdce. Jakýmsi vrcholem je tedy pro mě samotné obsednutí a první společné kroky pod sedlem. To je čas nastoupit na střední školu a učit se práci v sedle, stále však neopomínám ty dříve naučené přístupy a pořád si opakuji i základy. Zařazuji ovšem i práci ve stíženém prostředí a obtížnější cviky. Je třeba vypilovat společnou jízdu v příjemné soužití člověka a koně. Jestli vezmete svého koníka i na "vysokou" a budete ho cvičit přímo do závodů a nebo budete dál rozvíjet pouze základní dovednosti už je na vás. Vždy ale musí projít základními třemi stupni pomyslného koňského vzdělání.

Závěrem

Obsednutí koně je proces a já bych jen chtěla na závěr podotknout, že ne vždy bývají ty nejrychlejší cesty těmi správnými. Naopak si myslím, že čím více práce dáte koni ještě před samotným obsedáním, tím lépe se vám s ním bude jednat v průběhu celé vaší společné dráhy. Souznění mezi jezdcem a koněm má mnoho proměnných a ovlivňuje ho značná spousta faktorů. Pokud projdete se svým koněm touto cestou krok po kroku tak, aby všemu rozuměl a chápal způsob, jakým se s ním pracuje, bude vaší odměnou příjemná práce a snadná komunikace. Samozřejmě mimořádně důležitá je u práce s remontou informovanost a profesionalita jezdce, který se koně chystá obsednout. Při obsedání jsou chyby nebezpečné a pokud se rozhodnete si koně obsedat sami a nemáte s tím příliš zkušeností je nasnadě oslovit trenéra nebo alespoň mentora, který vám bude radit a provede vás celou dlouhou cestou k obsednutí. Všem přeji s mladými koníky mnoho zdaru a co nejméně překážek.