Pořídili jste si hříbátko a chcete s ním začít pracovat? Rozhodli jste se obsedat a chcete, aby celý proces byl příjemný pro vás i vašeho miláčka? Pak je tu tento článek právě pro vás. Ať máte doma malé hříbátko nebo dorostence, na kterého již brzy chcete nasednout, je čas s ním začít pořádně pracovat. A kdy? Přece právě teď! Pracovat s koníkem se dá již od útlého věku a naopak čím dříve začnete, tím lépe. S každým hříbátkem by se mělo začít komunikovat v podobě her a různých doteků co nejdříve. Už malému koníkovi zkoušíme nandavat ohlávku a hned jak si je jistý "na všech čtyřech" zvedáme nožičky a učíme "dávat kopýtka". Hříbě postupně přivykáme lidskému kontaktu a díky klidnému a laskavému zacházení ho učíme důvěře k člověku. Se skutečným výcvikem vždy začínáme až po dosažení dvou let, ovšem stále pokračujeme pouze v menších časových úsecích a za použití her a nenásilných pobídek.  Zpočátku je dobré pracovat s hříbátkem pouze ze země a naučit ho nejprve základním pobídkám a postupům. Následně přivykáme i na pocit sedla na zádech, udidlo a pobídky ze sedla. Pozvolně se propracujeme ke složitějším činnostem, ovšem vždy mějme na paměti, že není potřeba nikam spěchat. Nejprve je dobré zvládnout všechny činnosti ze země a teprve  až potom nasedat. Pojďme se tedy blíže podívat na onu práci ze země s mladým koněm. 

Hlavně "natural"

Klasická práce s koněm ze země a práce s mladým koněm se v zásadě odlišuje v jedné hlavní věci. Tou je fakt, že mladý kůň ještě nic neumí, vše je pro něj nové a každou věc, pobídku či hru se musí teprve naučit. Půjdeme na to tedy postupně a úplně od základů. Mladý kůň k člověku musí získat důvěru, aby sám a rád poslouchal všechny podněty a povely, zároveň ale musí mít respekt, aby nepojal nechtěný dojem, že je nám nadřízený. Kůň totiž poslouchá pouze toho, kdo je mu v hierarchii nadřazený a zároveň se s ním cítí klidný a chráněný. I člověk totiž nevědomky zasahuje do jakéhosi pomyslného žebříčku, jímž se kůň podvědomě řídí. Od přírody má každý kůň -jakožto stádové zvíře- přirozenou potřebu zařadit se do celku. Své místo si ovšem musí obhájit a už od hříběte jsou koníci od ostatních směřováni do jakési role, kterou následně v hierarchii celého stáda mají. Tím samozřejmě nechci říci, že máte vést stádo a běhat s koňmi na pastvinách, pokud by ale kůň neměl vůči člověku potažmo jezdci respekt, nedokázal by bez okolků brát jeho pokyny. Kůň je velké zvíře a pokud odmítá poslušnost může být pro člověka nebezpečný. Musí se tedy naučit, že člověk má svůj osobní prostor a do toho nesmí vstupovat. Oždibování od malého hříbátka je roztomilé, ale štípání a kousání už ne a už vůbec ne u dospělého koně. Co se ale kůň nenaučí už v raném věku, budete mu v dospělosti vysvětlovat jen těžko. Když do vás malinko šťouchne plecemi neohrabané hříbátko, snadno to ustojíte, ale jakmile se na vás navalí ten stejný miláček o pár let později, už to tak pohodové nebude. Kůň vás od začátku musí brát jako autoritu, vůdce, kterému může důvěřovat.

Možností, jak pojmout práci ze země je mnoho, všechny se ale dají snadno shrnout v názvu Natural Horsemanship. Přirozená komunikace s koněm je hlavní zásadou všech učení, která se různě větví v závislosti na tom, jaký cíl s koněm sledujeme (jestli chceme jezdit western či jsme zastánci klasického anglického ježdění, jestli je kůň vychovávaný do závodů nebo "pod zákazníky"). Jednotliví autoři kteří staví na zásadách Horsemanshipu zařazují cílená cvičení a jednotlivé aktivity dle své vlastní praxe a osobních poznatků. Ideální je ale vyšlapat si jakousi vlastní cestičku, po které se se svým koníkem vydáte.

Chodím, chodíš, chodíme

Asi nikdy neuslyšíte od majitele koně, že by si přál mít doma nevychovaného střeštěného strašpytla, který bude postrachem pro své okolí. Koně naopak učíme klidu a rozvaze. Ať už se ale rozhodnete opírat svou práci s hříbětem na jakýchkoli principech je nutné vždy dokonale zvládnout základní jednodušší cvičení než začnete přistupovat k těm složitějším. Co tedy musíme u koně podporovat a rozvíjet? Mezi základní návyky by měla patřit bezproblémová chůze na vodítku, bez jakéhokoli přetlačování či tahání; snadné odchycení ve výběhu a zároveň i klidné vypouštění zpátky na pastvu; klidné chování v přítomnosti člověka ve stáji i ve výběhu a v neposlední řadě stání, ať už jde o klidné stání na úvaze u stájí nebo v případě jakéhokoli ošetřování, veterinární prohlídky či návštěvy kováře. A jak toho dosáhneme? Právě prací ze země v duchu přirozené komunikace. Koně jsou velmi citlivá zvířata a již od malička komunikují se svým okolím pomocí doteků. Těmito taktilními (dotykovými) podněty lze koni velice snadno vyjádřit, že mu od vás nehrozí žádné nebezpečí. Budujete tedy onu důležitou důvěru a vytváříte mezi vámi silné pouto. I výcvikový program Pata Parelliho, jakožto nejznámějšího propagátora přirozeného výcviku koní, začíná právě přátelskou hrou a jakýmsi důvěrným seznámením koně s člověkem. V praxi to znamená na pohled velice jednoduchý úkon, kdy se koně dotýkáte po celém těle. Pat Parelli využívá ve svém výcviku dlouhé vodítko a "mrkvovou" hůlku (carrot stick), které pomalu ve všech svých hrách do výcviku zařazuje. K mladému koni ale musíme přistupovat velice opatrně, dotýkat se koníka musíme vždy jemně a citlivě, je třeba být ohleduplný a pozorný k tomu, jak hříbě na naše doteky reaguje. Koník by měl zůstat klidně stát. Ovšem naučit koně nehybnému postoji bývá u mladého koně tím nejtěžším úkolem. Proto vždy odměníme pohlazením či verbální pochvalou, když je nehybný a je pokojný. Postupně pak učíme koně reagovat i na další taktilní podněty a to ustupování od tlaků. Pat Parelli toto cvičení nazývá dikobrazí hrou a v podstatě jde o zvyšující se tlak rukou (popř. "mrkvovou" hůlkou), který postupně stupňujeme, dokud se kůň nepohne žádaným způsobem (tedy dozadu či do stran). Tlak musí být rovnoměrný, souvislý a stále se zvyšující. Jakmile kůň od tlaku ustoupí ihned povolíme a pochválíme. Ustupováním vůči tlaku koně připravujeme na budoucí pobídky jezdce a je tedy velice důležité cvičení provádět správně, působit sebejistě a dodržet správné výchozí postavení tak, aby jsme koně zbytečně nemátli. U mladého koně ale rozhodně nechceme okamžité ustupování i mírný náznak ustoupení od tlaku okamžitě chválíme a pozitivně jej motivujeme k další práci. Pokud kůň rozumí taktilním podnětům je dobré zařadit i jasné pobídky zahrnující proxemiku (vyjádření prostřednictvím vzdálenosti), mimiku (komunikaci pomocí výrazu tváře) a gestiku (pohyby celého těla a rukou). Pat Parelli užívá těchto gest ve všech zbývajících hrách neboť koně již ovládáte na delším a uvolněném vodítku a na rozdíl od předchozích her se koně již nedotýkáte a jakýsi "tlak" naznačujete pouze pohybem těla a jednotlivými gesty výše zmíněných prvků neverbální komunikace, popřípadě naznačováním a poklepáváním "mrkvovou" hůlkou. Řeč vašeho těla a všechny povely tedy musí být jasně znatelné a pro koně snadno čitelné. Když se kůň pohne jen malinký kousek žádoucím směrem musí okamžitě následovat velká pochvala. Kupříkladu ve čtvrté hře, nazvané též jo-jo hra chci koněm pomocí neverbální komunikace pohybovat dozadu a dopředu v přímé linii. Když chci koně přizvat k sobě, musím celým tělem naznačovat "pojď ke mě". Pohledem mířím pod sebe, skloním hlavu a mohu se i mírně nenásilně vyhrbit. Mladému koni můžeme tento náš povel podpořit pomocí mírného zatažení za vodítko, aby pochopil, že má jít vpřed. Naopak pokud chci po koni couvání musím být hodně narovnaný a cílevědomě po koni vyžadovat kroky vzad, popřípadě si opět vypomoci vodítkem či "mrkvovou" hůlkou. Nikdy ovšem nesmím pomocnou hůlku využívat jako bič. Pokud chci opravit nějakou chybu jako jsou nežádoucí kroky jiným směrem než byl můj původní záměr, taktilním podnětem (dotykem) vrátím koně do základního postavení a začnu znovu. Koně výrazněji upozorňuji na špatný krok pouze ve chvíli, kdy narušuje můj osobní prostor a nebo ve chvíli, kdy je s daným cvikem již důvěrně obeznámen a pouze odpírá poslušnost. Pokud ale svou chybu napraví následuje opět uznání v podobě pohlazení nebo verbální pochvala. Nikdy na koně nepoužívám hrubé povely nebo snad dokonce násilí. 

Kůň jako náš společník

Za dlouhý čas co jsou koně po boku člověka se mnohé změnilo. Koně již nejsou využíváni při těžké práci na poli, ani neslouží jako nejčastější dopravní prostředek. Postupem času se z koně stal spíše partner a tak k němu musíme i přistupovat. Když se pokusíte svému koni plně porozumět, jste na nejlepší cestě stát se jedním celkem a vyrazit na společnou cestu a vzájemně si pomoci v rozvoji. Častý konflikt mezi koněm a člověkem nastává právě ve chvíli, kdy koni nechceme porozumět a pro dosažení cíle používáme sílu a negativní myšlenkový postoj. Výrazným zastáncem a propagátorem síly pozitivního myšlení je Dan Franklin. Ten došel k závěru, že koně lehce dešifrují i velmi jemné náznaky a dokonce intuitivně reagují i na samotné myšlenky.

Pokud ale hledáte v historii nebo literatuře výraznějšího zastánce harmonického vztahu mezi člověkem a koněm, pak nelze přehlédnout Američana Montyho Robertse a jeho metody napojení Join-up. Při práci s koněm by si lidé dle Robertsova učení měli zachovat otevřenou mysl a nevinit z neúspěchu koně nýbrž hledat chybu u sebe. Kůň je dle tohoto učení člověku společníkem a stejně jako lidé se učí ze svých vlastních chyb. Koni tedy přímo dovolíme, aby udělal chybu a rozhodně za něj nepřebíráme veškerou zodpovědnost za jeho chování, ale pouze chybu opravíme. To je jeden z velmi důležitých aspektů práce s mladým koněm. My nemusíme myslet za hříbě, nýbrž necháme mladého koníka, aby pracoval sám a přemýšlel o svých krocích. Poučil se ze své chyby a zapamatoval si správný postup. Na práci Montyho Robertse zakládá i Kelly Marksová ve svém přístupu ke koním v duchu Intelligent Horsemanship, tedy jakési "rozumné spolupráce". I ona zastává myšlenku koně nevyužívat, naopak jim stát po boku a díky porozumění a vlídnému zacházení z něj udělat poslušného druha, který nám bude spolehlivým partnerem.

Opět jsme totiž u jednoho z nejzákladnějších principů práce s mladým koněm. Cviky a veškerá interakce mezi vámi a koněm by pro koně měla být snadno srozumitelná, Je tedy třeba využívat jazyku koně, tedy již zmíněného postavení celého těla a taktilních podnětů, které koně využívají ve stádě ke komunikaci již od útlého věku. Pracuji tedy komplexně a ne jen na základě naučené metodiky. I ty nejlepší cvičení se minou účinkem, pokud bude kůň nervózní a v tenzi. Nejen tedy, že s koněm neverbálně (tedy beze slov) komunikuji, ale pozorně sleduji i jeho reakci. Pokud se naučíte pár základních vyjadřovacích prostředků, které koně používají, bude pro vás váš kůň lépe čitelný a práce s ním tak bude daleko snazší. Mladý kůň má všechna tato vyjádření vrozená a pokud ne, učí se je již jako malý od matky i celého stáda. Kůň například naprosto instinktivně otáčí uši tam, kam směřuje jeho zájem. Kůň který koncentruje svoji pozornost na předmět před sebou dá obě uši dopředu a dokud nepoleví jeho soustředěnost ani jeho mimika (tedy pohyb ušima) se nezmění. Naopak pokud zaměřuje svůj zájem na věc či zvuk, který je v prostoru za ním nebo po stranách, těká ušima směrem dozadu nebo do stran. Asi každý známe koňské gesto "dej si pozor", kdy má kůň uši sklopené úplně dozadu a bedlivě očima sleduje objekt, který považuje za hrozbu a projevuje tak svou zlobu, případně je toto gesto projev agrese. Naším cílem je ale úplné uvolnění koníka, uši by měly být uvolněné do stran a kůň by měl mít hlavu svěšenou dopředu a dolů. Tak poznáte, že je kůň naprosto klidný a uvolněný. Uši do stran popřípadě naklopené vaším směrem naznačují jeho zájem o vás, kdy v podstatě čeká na vaše další povely. Pozor ale, neznamená to, že má hlavu vztyčenou vaším směrem a uši dopředu, v tu chvíli ho zajímá spíše něco co je daleko za vámi a pro výcvik je to tedy nežádoucí reakcí. My chceme pracovat s klidným mladým koněm, který zaměřuje pozornost pouze na vás. Proto se snažíme koně uvolnit natolik, že má hlavu svěšenou dolů a "pozoruje" nás právě pohybem uší. Kůň při jednotlivých hrách a cvicích nikdy nesmí žrát trávu nebo listy stromů, ale jemný pohyb čelisti (bez potravy v ústech) a olizování jsou projevem spokojenosti a ve výcviku mladého koně jsou tedy vysoce žádoucí.

Minimalismus je na místě, ale všeho do času

Podstatou každého z jezdeckých stylů je koni dávat co nejjednodušší pobídku na kterou kůň rychle reaguje, stále je při tom ale v klidu a stoprocentně uvolněný. Pokud koně ale teprve učíme nemůžeme po něm chtít, aby okamžitě porozuměl tomu, co se mu snažíme předat. Proto je na místě pracovat velmi transparentně aby kůň měl možnost pochopit, co jsme po něm na začátku chtěli. Když chci, aby kůň ustoupil na základě mého doteku začínám samozřejmě velice jemným podnětem, tlak ale neustále zvyšuji, dokud kůň neustoupí. Kůň tak pochopí, že před tlakem má uhnout, tlak přestane a je pochválen. Při častém nácviku tak koník porozumí tomu, že když uhne i při mírnějším tlaku taktilní podnět vymizí. Začne tedy ustupovat i při menším doteku a pobídku tak lze minimalizovat na požadovaný jemný impulz, který koník chápe jako dostatečně zřetelný a jasný. Pokud chcete své povely úplně zjemnit, využívejte nejdříve hlasovou pobídku a podpořte ji již naučeným taktilním podnětem. Vždy si ale určete jednotnou pobídku vpřed, vzad, pro změnu do rychlejšího chodu i do zastavení a tu pak musí shodně využívat všichni, kdo s koníkem pracují. Koně tímto způsobem lze dokonce naučit reagovat i na izolovaný verbální podnět, který chápe jako pobídku vpřed (popř. vzad nebo pro změnu chodu). Pracuji při tom v podstatě úplně stejně, jako při třetí Parelliho řídící hře, jen namísto neverbálních podnětů využívám slovní pobídky. Vždy samozřejmě stavím na dobře zvládnuté předchozí hře a již naučeném ustupování na základě doteků. Těmito signály si pak mohu vypomoci, abych mladému koni lehce ukázala, co se po něm vyžaduje. Verbální pobídky pak mohou být pro mladého koně dobrou berličkou při samotném obsedání, neboť lépe chápe, co se po něm aktuálně chce i když je jezdec v sedle a nemůže tedy používat všechny jednoznačné neverbální povely.

Dobrá rada nad zlato

Pokud bych měla shrnout všechny základní principy a nejdůležitější body pro práci s mladým koněm ze země, je to jednoznačně jasná metodika. Není hanbou se opírat o literaturu a zkušenosti ostatních jezdců a cvičitelů, dokonce pokud s prací ze země nebo s mladým koněm nemáte zkušenosti, mělo by to být vaším prvním krokem. Jasně si určit metodiku o kterou chci své cvičení opírat a poprosit o pomoc někoho zkušeného, kdo nám na naší cestě s koníkem bude radit popřípadě bude moci zasáhnout a vypomoci v případě neporozumění. Není nutné zvládnout všechno a hned, naopak čím větší prostor koni dáte, tím lépe se vám s ním bude pracovat při obsedání a pod sedlem. Zásadní je zvládnutí základů a teprve následně přidávám další cviky. Začít s hříbátkem by jste měli v prostředí, které je mu přirozené. Nejlépe na pastvě a teprve postupem času přesouvat cvičení na jízdárnu nebo do kruhové ohrady. Pro začátek stačí s koníkem pracovat v menších časových úsecích a třeba jen desetiminutových intervalech. Mladý kůň si na práci teprve zvyká a tak potřebuje čas i na to, aby všechny nové informace zpracoval. Ovšem opakování je matka moudrosti a tak není vhodné s mladým koněm pracovat jen jednou týdně/měsíčně. Všechna cvičení se musí pravidelně opakovat, aby měl kůň možnost si je zapamatovat a snadněji se tak naučil, jaká jeho reakce je považována za správnou a která za nežádoucí. Dlouho nejdříve pracujeme na vymezení oné hierarchie a na již zmíněné důvěře a respektu. S hříbětem by jsme různé hry a cviky v rámci přirozené komunikace měli pilovat velmi dlouho, než pokročíme k nácviku se zátěží na zádech, práci se sedlem nebo s udidlem, jakožto s přípravou na obsedání. Pro rozmanitost cvičení můžeme využít spíše změny prostředí pro práci nebo kavalety.

Pokud kůň nereaguje požadovaným způsobem nemusí být chyba vždy jen na jeho straně. Každý. kdo pracuje s mladým koníkem by měl sám zvládat základy práce s koněm ze země a všechny požadavky projevovat velmi zřetelně. Pokud koník reaguje špatně, nejspíš vám jen nerozumí nebo nechce provádět cvik, protože ještě nemáte úplně jasně vymezené role a kompetence (v žebříčku hierarchie). Pokud nám s koněm nějaký nový cvik nejde dle našich představ je úplně v pořádku vrátit se v metodice o krok zpět a pilovat základy a nový cvik zařazovat velmi postupně a vždy budovat na pevných základech předchozích cvičení. Chválit musím z počátku i dílčí úspěchy a nenechat se odstrašit počátečními překážkami.

Asi nejdůležitější radou pro práci s velmi mladým koněm je sebekontrola. Je dobré si udržovat nadhled a určitou zdrženlivost. Pokud ztratíte sebeovládání, jen tím v koni zklamete jeho důvěru. Agrese vždy vyvolá jen další agresi. Prosím ale neplést si agresivní jednání s opravou. Pokud je koník neposlušný a často nás zkouší a narušuje při výcviku opakovaně náš osobní prostor je na místě mu důsledně ukázat, že to není vhodné. Pomůcky ale nevyužíváme k fyzickému trestání nebo k uvolnění vlastního napětí. Pokud koně neprávem uhodíte nebude vám už důvěřovat a mladý kůň může také zareagovat velmi nepředvídatelně, protože ho násilné chování vyplaší. Vždy si zachovejte chladnou hlavu. Buďte důslední a neztrácejte trpělivost, ale zároveň buďte co nejvíce přirození a ke koni se chovejte rozvážně a láskyplně. Jen tak dosáhnete pevného přátelského vztahu na kterém pak můžete zakládat. Teprve když vám kůň plně důvěřuje, můžete společně překonávat jeho strach z nových věcí a ukazovat mu cviky se zátěží a s udidlem. Teprve když vás kůň bude respektovat, můžete nasednout na jeho hřbet a požadovat po něm příjemné svezení. A o tom třeba zase příště.