Homemade aneb talent v akci
Tvořím kudy chodím, to jsem já. Pokud mě potkáte na ulici s největší pravděpodobností budu dumat nad nějakým svým novým nápadem. Neodpovím ani na pozdrav a dál budu s tupým výrazem civět na chodník. Není to proto, že bych v hlavě měla prázdno, právě naopak. Probírám se v myšlenkách svými ideemi a plány. Když se se mnou střetnete v autobuse, nejspíše mě nachytáte, jak něco zuřivě zapisuji. Nedej bóže, když mám k dispozici celý stůl. Do minuty jsou všude papíry s poznámkami, pootevřený diář a sešitek na zápisky. I když raději mám staré dobré psací potřeby, a to nejlépe ty, co se dají snadno mazat a znovu přepisovat, pokud nemám po ruce propisku, píšu alespoň do poznámek v telefonu. Když jsem objevila možnost své myšlenky do telefonu i nadiktovat, chudák mobil to málem nerozdýchal.
Asi už všem došlo, že ne všechny moje myšlenky se proměnily ve skutečnost. Nových nápadů byla vždycky spousta, jejich realizace ovšem pokulhávala. Snad jediné, co jsem kdy dotáhla opravdu až do konce byl nápad vypomáhat na svatbách a zařizovat svatební dekorace. To je dodnes mou velkou vášní (více v článku 'Ona nemůže, ona zdobí!'). Co se mi ale nikdy nepodařilo uskutečnit, je domácí výroba. Ať už šlo o cokoli. Jednou to byl nápad ušít si vlastní šaty, podruhé plán začít výrobu dřevěných designových bedniček do domácností. Šaty jsou dodnes napůl ušité ve skříni v dětském pokojíčku u rodičů, bedničku jsem vytvořila jednu a tím to skončilo. Určitý zvrat nastal po narození dcerky. Moje nápady začaly přirozeně směřovat k ní. U dětských dekorací ale nejde nic odkládat. Když si řeknete, že je dokončíte až budete mít čas, taky se může stát, že usínáčka pro kojence budete nutit čtyřletému dítěti. Dříve prostě nebyl čas, takže smůla. To já jsem dopustit nechtěla a ještě v těhotenství jsem konečně nechala své plány ohledně ručních prací proudit a věci nejen vymýšlet, ale konečně také dokončovat. Uprostřed léta odzvonilo mému pracovnímu životu a já odešla na mateřskou. Ve volném čase jsem dokončovala zařízení dětského pokojíčku, připravovala se na příchod miminka a prodýchávala ta obrovská vedra, která tou dobou v Čechách panovala. Byla to opravdová dovolená.
A jak to tak na dovolených bývá. Popustíte uzdu své fantazii a dovolíte kreativitě se zase projevit. Tak jsem to měla i já a protože jsem měla naprosto klasický syndrom hnízdění, vymýšlela jsem zásadně nápady, jak zvelebit náš byt a co vytvořit malé do pokojíčku. Prvním z nápadů bylo ušít dětskou dečku do postýlky. To nebude tak těžké, mamka z mojí i manželovi strany kdysi šily pro děti všechno, určitě mi rády pomohou. Jejich reakce mě překvapila. "To nešij, to koupíme". Zprvu mě tato negativní odezva dost zarazila. Já přece chci sama pro miminko něco vytvořit. Pak jsem pochopila, že obě maminky jsou unešené z možností dnešní moderní doby a když jsem si vše dobře propočítala, opravdu bych svým šitím nic moc neušetřila a rozhodně bych nevyrobila tak dobrou, teplou a přitom prodyšnou dečku, jako se dá koupit. Dobře, tak dečku ne, tak něco jiného. Co už se setkalo s větším nadšením byla výroba dětského plyšáčka. Výroba jednoduchých hraček je rychlá a já to v klidu zvládla i s velkým břichem doma na křesle. Konečně jsem něco dokončila. Za ten malý šedivý plyšový mráček jsem na sebe byla patřičně hrdá. Co je ale důležitější, odstartovalo to mou vášeň v dokončování věcí. S nadsázkou lze říci, že ze mě mateřství udělalo zodpovědného jedince, nebo alespoň člověka, který konečně dokončuje, co začal. Nakoupila jsem si potřebné věci a konečně se pustila do dokončení vlastnoručně vyráběných dětských dekorací. Nakupování do dětského pokojíčku mi nikdy nedělalo problém a ta možnost vyjádřit svoje designérské ambice bylo k nezaplacení. Nápad koupit designové vybavení dětského pokojíčku mě přešel hned na začátku. Na fotkách sice vypadají designérské kousky parádně, ale dětský pokojíček potřebuje víc než jen dobře vypadat, je nutné aby byl stoprocentně funkční. Skříňky a komody jsme vybírali v Ikee, stejně jako postýlku a kojící křeslo. Já vytáhla staré čtvercové police, oživila jejich barvu a mohli jsme instalovat. Jelikož nám nevyhovovaly přebalovací pulty, které byly k dostání, navrhli jsme si vlastní. Nechali si vytvořit jednotlivé desky, které jsme přimontovali a poslepovali dohromady a vytvořily si tak přebalovací pult, který se instaloval na jednu z komod. Vyrobili jsme tak pultík přesně podle svých představ v dostatečné výšce pro nás oba (manžel je čára a já taky vždycky vyčnívala nejen svým vystupováním).
Další, co přišlo na řadu byl obrázek na stěnu a rámeček připravený na otisk nožičky. Jak už to u mě bývá zvykem, žádný z běžně dostupných rámečků na otisky se mi nelíbil a tak jsem koupila samotnou sádru a hlubší rámeček, kam jsem nalepila jutový provázek a připravila mini kolíček na který připnu fotku z ultrazvuku a hned pod to přilepím sádrové otisky. Hotovo, dokonalé, tak teď ještě ten obrázek. Chvíli mi vrtalo hlavou, co nakreslit. Potom mi ale jasně vyvstal na mysl obrázek tancujících myšek, který jsem já sama měla v pokojíčku jako malá. Bylo jasno. Dala jsem se do malování tří tančících myšek s obrovskými růžovými mašlemi kolem krku. Tenhle obrázek ale ještě dokončený není. Inspirovalo mě totiž ještě něco, co muselo stoprocentně dostat přednost. Vlastnoručně vyráběný dětský kolotoč nad postýlku. Kromě domácích a svatebních výzdob mám totiž ještě dvě vášně. Je jimi sport a cestování. Každý, kdo alespoň trochu kouká na internet nebo instagram si mohl povšimnout, že se za poslední dobu staly moderní plecháčky na trampování, mikiny s obrázky hor, trička s potiskem 'Adventure is calling' nebo 'Take me to the mountain'. Trampovat jsem chodila už s rodičema a lásku k přírodě jsem objevila ještě než to bylo moderní. Ovšem vlna všech těch plecháčků, triček a designově zpracovaných trackových potřeb mě zasáhl jako šíp. Hory zbožňuji i když to nemám napsané na triku, ale mít to má přeci jen něco do sebe. Pokud jste do takových věcí blázen, stejně jako já, teď zbystřete. Objevila jsem totiž obrázek designově zpracovaného kolotoče pro děti a to jsem musela mít. Představa, jak se malá kouká nad sebe a má tam mráčky, hory a stromečky mě doslova uhranula. Hrozně jsem potřebovala jeden mít a zároveň jsem v tu dobu trpěla akutní potřebou tvořit. Dala jsem to tedy dohromady a světe div se, zdařilo se. Trvalo mi to pěkných pár večerů, pracovala jsem do noci a vyšívala ve chvílích, kdy jsem asi raději měla s novorozeným miminkem odpočívat, ale svůj výtvor jsem dokončila. Manžel mi pak k tomu přidal držáček z přírodních materiálů (z větviček vyrobený kříž na uchycení) a bylo hotovo. Obšívání bylo úmorné, ale výsledek opravdu stojí za to. Vřele doporučuji si udělat ten čas a pokud čekáte miminko, vytvořte mu váš vlastní dětský kolotoč. A pokud chcete svůj čas raději věnovat něčemu jinému, ale chcete pro vaše děťátko kolotoč dle vlastního designu, můžete mi napsat (viz kontakt níže). Já vám jeden takový kolotoč s radostí vyrobím.
Teď jsem konečně člověk, co takové homemade výtvory nejen, že vymyslí, ale také dokončí. To je pocit k nezaplacení. Dokonce jsem začala zpracovávat svou pečlivě uschovanou hromádku už nepoužívaného oblečení, které jsem schovávala na výrobu hraček pro psy. Objevila jsem tam takový poklad, jako je třeba moje barevná kostičkovaná košile, kterou jsem přešila na velikost číslo 80 pro děti. Mám jí schovanou pro dceru na léto. A největší fór? Všechno šiji zásadně v ruce. Jedním z mých nedokončených "osobních projektů" byl plán naučit se šít na stroji. Ještě, že ke kolotočům šicí stroj ani není potřeba. Jinak bych asi musela ještě rychle dohnat své šicí nedostatky. A protože je šití na stroji zařazeno v plánech až po hraní na klavír a naučit se konečně salto, tak bych se k tomu nejspíše jen tak nedostala. Mě obecně v plánování pomáhá napsat si wish list a postupně plnit jednotlivé body. Je to něco jako 'To do today' list, ale plány mají termín splnění vypsaný na neurčito. Přesto tím všechny nápady dostanou takovou jasnější podobu a myšlenky se překlopí v plány. Uskutečnit je je pak snazší než se zdá. Ať už se jedná o nápady na cestování, bussiness plány, rozvoj osobnosti nebo homemade tvorbu, pokud si svůj záměr napíšete na papír, donutí vás to zamyslet se, jakou cestou by se ten úmysl dal proměnit ve skutečnost. A co z toho plyne? Nenechávejte plány jen ve své hlavě, napište si je na papír a ony naberou reálnou podobu.