Rozhodla jsem se vám něco napsat. Pro všechny rodiny, co nechtějí spadnout do stereotypu dnešní doby. Pro lidi, kteří také nechápou ten věčný shon dnešní doby a nebojí se pozastavit nad nerozumnou rychlostí, kterou se moderní svět ubírá kupředu. Proč je nutné mít vše a hned? Pro ty, kteří chtějí popřemýšlet, než se pustí do stavby rodinného domu. Pro všechny tak trochu jinak smýšlející přitom normální lidi.

My jsme taková normální rodinka. Normální kluk potkal normální holku. Pár let jsme se oba vyvíjeli. Tak nějak jsme surfovali každý na jiném plácku zkušeností, každý na své pláži tužeb. Měli jsme odlišný žebříček hodnot, různorodé názory, každý trochu jiný pohled na svět. I přesto jsme tvořili pár. Vyvíjeli jsme se spolu bok po boku. Jeden zarytý pragmatik, druhý věci nedomýšlející blázínek. Já si tak nějak plula na své vlně života a řídila se vždy spíše emocemi. On s jasně nalinkovanými body v životě věděl přesně, čeho chce dosáhnout, od přírody perfekcionista. Někdy nás to štvalo, někdy nás právě tyto odlišnosti jeden na druhém inspirovaly. I když mozek třeba říkal něco jiného, srdcem jsme vždycky patřili k sobě.

Teď jsme rodina. Já, on, dítě a pes. Byt, zahrada, auto a dobrá práce. Už chybí jen hypotéka a dům. Rodinný dům byl v našich plánech vždycky, pěkně se zahrádkou, garáží a zahradním domkem na nářadí. Tak, aby se nám pěkně žilo. Na vesnici s dobrou dostupností, nedaleko města. Já bych si udělala zahrádku, pěstovala vlastní potraviny, a protože se říká, že musíš žít ekologicky, tak i s kompostem na kraji zadní části zahrádky. Teď už chybí jen založit sociální síť @theGilisLife. Přece aby i ostatní viděli, jak se nám krásně žije. Protože když to nikdo nevidí, jako by se to ani nepočítalo (více v článku Zero waste, zero taste). U známých jsme si začali všímat, jak je celá tahle pohádka o velkém baráku a zero waste eko bio životě často jen přetvářkou a má mnohdy podtext nejistoty. Realita bývá úplně jiná. Jak jsme tak najeli oba dva na stejnou vlnu, jako by se nám tohle vše začalo protivit.

Rychle hypo, ať můžeme bydlet

Asi to máme nějak zafixované v genech, že se snažíme mít takzvaně "něco svého". Pokud se kohokoli zeptáte, jaká je jeho představa o bydlení, většinou vám dokáže bez zaváhání popsat svou vizi. A to velmi jasně. Většinou víme co, jak a kde. Je přirozené, že chceme bydlet v (pro nás) příjemném prostředí. Každý to má nastavené jinak. Někdo chce bydlet ve městě, jiný na samotě u lesa. Máme cíl a snažíme se jej dosáhnout. Ovšem tady je zádrhel. Musíme to mít všechno a hned, v ideálním případě v co největším provedení. Abychom oslnili sousedy, abychom měli dostatečný prostor k životu, přeci se nebudeme omezovat, barák stavíme jenom jednou v životě. Metry na papíře se přidávají velice snadno. Chceme tři koupelny, šatnu, kumbál, pracovnu, nejlépe i hernu a prostor pro saunu či vířivku. My snili o dřevostavbě, dvě koupelny, místnost pro návštěvy a velká pracovna. Dobře, finská dřevostavba v těchto končinách na vesnici asi úplně nepasuje, možná tak někam na samotu nedaleko lesa. Naše zahrada je ale uprostřed klasické české vesničky, tak tedy cihly. S projektem jsme si hráli celý rok a vkládali všechny své nápady do domečku, který měl být malý, ale ve finále vyšel tak nějak obrovský. Přeci se o nic neošidíme. Chtěli jsme to všechno. Jo a chci tam 'sprcháč', ale do vrchního patra vanu a vlastně dolů taky. A veliký kumbál, kam jinak dáme všechny naše věci? Přeci toho potřebujeme tolik. Najednou byl před námi dům, který vlastně ale nebyl vůbec tak malý, jak bylo původně v plánu. Ale může se stavět. Teď už jen ta druhá nezbytnost. Peníze. Tak rychle, hypotéku, ať už můžeme jít na věc. Že to budeme splácet třicet let? No dobrá, je to přeci proto, aby se nám dobře žilo.

Takto jsme se dostali do bodu, kde jsme přesně být nechtěli. Hypotéka na krku, ze zábavné práce se stává nutnost, protože hypotéka se neptá. Je potřeba splácet. Na pivu si pak večer zanadáváme na šéfa, na všechny povinnosti, které musíme snášet, ale jdeme dál. Musíme platit. A nejsme v tom sami. Kamarád nás informuje, že letos na dovolenou nejede. "Máme přeci hypotéku" a přidá samozřejmě patřičný úškleb. Dokonce jsem slyšela i výrok "No my si dítě teď dovolit nemůžeme, stavíme barák". Pak mladý pár sedí ve svém velkém prázdném domě, a protože kvůli šetření a všemu tomu shonu zanevřeli na své přátelé a odklonili své plány od zakládání rodiny, sedí tam teď samotní. A smutní. Vůbec nejsou tak šťastní, jak čekali a když opadlo prvotní nadšení z nového domu, začali si uvědomovat svou samotu. On se zavřel ve své pracovně, ona uklízí dům. Vytírá ten veliký barák a opět hází patřičné úšklebky, protože je toho na úklid moc. Příliš velký prostor. A tak plyne ten život, svázaný vysokou hypotékou, protkaný nesplněnými sny.

Jednou odpoledne jsme si s manželem sedli nad kafem a on povídá "No víš, kdybychom ten projekt dělali teď, udělal bych ho úplně jinak". Tak nějak menší. Chtěl se oprostit od toho kolotoče okolo vysoké hypotéky, honbou za velikým rodinným bydlením. Najednou mu to přišlo zbytečné. A víte co? On měl pravdu. Možná proto se do něj každým dnem zamilovávám, pokaždé jinak a na tisíc způsobů. Dokáže mě překvapit. A i tenhle kluk s jasně nalinkovaným životem chtěl najednou měnit plány, žít tak nějak skromněji a jinak než dle zarytých pravidel společnosti.

A dost. Musíme to změnit. Metry, které jsme megalomansky (tak trochu bez rozmyslu) přidávali, jsme se rozhodli zase vrátit zpátky. Plavali jsme nazpět proti proudu. Zamysleli jsme se, z jakých materiálů tedy vlastně chceme stavět. Cihlový barák tu sice bude dalších sto let, ale řekněme si na rovinu, kdo dnes staví s ohledem na další generace? Trendem dnešní doby je barák po babičce prodat, nikoli ho opravit a využívat. Každý chce bydlet podle sebe a i dům, co se zdědí ve velmi dobrém stavu každý, kdo na to má, hned pozmění k obrazu svému. Není se čemu divit. Žijeme v době nekonečných možností. A to se týká i stavebnictví. Proč tedy nezvolit jiný stavební materiál, kupříkladu dřevo. Nyní se dají najít velmi levné, přitom kvalitně zpracované dřevěné stavby. Jsou levnější než cihlová stavba, za to se dají postavit v daleko kratším časovém úseku. Možná právě to by mohlo být tou ideální cestou k našemu levnějšímu a úspornějšímu bydlení.

Méně je někdy více

Já samozřejmě nemohu nikomu určovat, jaké místnosti má nebo nemá v projektu rodinného domu zařadit. Nicméně my jsme se rozhodli eliminovat všechny zbytečné místnosti. Myslím tím pokoje jako pracovna, posilovna, herna, desátá koupelna nebo šatna u každého z pokojů. Ze zkušenosti vím, že pracovna i herna nakonec slouží spíše k ukládání papírů a přebytečných věcí, které ani nepoužíváme. Do takovéto místnosti si nakonec stejně postavíme rotoped a uděláme z něj místo pro odkládání oblečení. Jak smysluplné. Cestou k vysněnému bydlení pro nás ale není jen mluvit o tom, co tam být nemá, ale naopak. Chtěli jsme našemu domu vdechnout život, abychom využívali každou jeho část. Připravit si ho pro život, aby sloužil a nebyl nám přítěží. Sepsali jsme si to, co od domu vlastně očekáváme a co chceme zařadit.

Já potřebuji prostor pro svoje vaření, tedy vzdušnou dřevěnou voňavou a prostornou kuchyň, místo pro chvíle s přáteli no a přirozeně vanu pro čas dlouhého a příjemného odpočinku. Jeho plán zahrnuje prostornou místnost pro technické vybavení ideálně rovnou spojenou s prádelnou pro mě a šatnu nebo alespoň menší kumbálek ve vrchním patře. Začali jsme tedy stávající projekt upravovat a dost výrazně zmenšili celý půdorys stavby. Baráček vyšel daleko menší, útulný a úsporný, přitom se vším, co oba potřebujeme. Se vzdušnou kuchyní, prostornou jídelnou pro chvíle s rodinnou i větším obývacím prostorem. Technickou místností a toaletou, víc toho prostě není potřeba. Ve vrchním patře jsme zařadili pokojíčky, koupelnu s vanou a naši ložnici. No a ten jeden malý kumbálek. Už zbývá této vizi jen vdechnout život, na což už se moc těšíme.

Z projektu jsme odbourali pracovnu i pokoj pro návštěvy. Co ale s těmi, co nás přijedou navštívit? Budou snad spát na zahradě ve stanu? To je sice velice zajímavá představa, ale my dostali ještě jeden nápad. Protože baráček je nyní taková hudba budoucnosti, rozhodli jsme se na zahrádku postavit prozatímní bydlení. Takový prostor, který poslouží třebas i na přespání, bude zázemím ke grilovačkám s kamarády, místem úkrytu před ostrým letním sluníčkem. My se rozhodli pro malinkou chatičku, pak nás ale oslovila daleko zajímavější idea. Zrekonstruovat maringotku. Maringotku, která pro nás bude teď zázemím při návštěvách zahrádky a do budoucna se může stát neotřelým prostorem pro ubytování návštěv. Tak co, líbí se vám tahle představa stejně jako nám?

A co s věcmi?

Když už jsme vyřešili, kam s návštěvou, zaměřme se na věci. Vlastníme přeci hodně věcí, jsme rodina. Rodiny prostě mívají spoustu věcí. Nemusí. Naučili jsme se to na cestách. Sbalit se do jednoho kufru a při tom mít vše potřebné. Takový minimalismus v praxi, jen nevyřazujete nic, co má pro vás opravdovou cenu. Nemyslím tu vyčíslenou penězi, ale tu od srdce. Já tak zjistila, že spoustu věcí jen tak vlastním, ale doopravdy je nepotřebuji. Probírali jste někdy za poslední dobu svůj šatník? Kolik máte doma věcí, které ani nepoužíváte? No, my jich měli hodně. Kuchyňských spotřebičů, oblečení, obecně prostě věcí. Cestování nás ale naučilo, že ty věci jsou opravdu jen předměty, všechny jsou nahraditelné a to, co nám jen leží v šuplíku u nás prostě nemá co dělat. Dříve jsme brali vše, protože to bylo zadarmo. Schraňovali to a nechávali si na později. Jednou se to určitě bude hodit. Dostávali jsme od příbuzných spoustu vybavení, protože přeci bylo ve slevě. Dosáhli jsme ale bodu, kdy náš v celku prostorný byt byl zavalen věcmi, nedůležitými papíry, naprosto nepoužitelnými mixéry, šatní skříň praskala ve švech. My ale v té době čekali miminko a v podstatě jsme ho vlastně ani neměli kam dát. Místnost by byla, nynější pracovna, ale kam se všemi těmi věcmi? Pokoj po pokoji, místnost po místnosti jsem začala vyklízet. Nemilosrdně jsem se zbavovala všech těch přebytečných věcí, nepoužívané oblečení odvezla do kontejnerů pro bezdomovce, zbytečné kuchyňské spotřebiče rozdala v rodině. Prokousala jsem se i kupou neprotříděných papírů a starých účtenek. A hlavně - naučili jsme se říkat ne. I když na nás třeba v rodině koukali nevěřícně, když jsme odmítli další nádobí. Jak jsme si to mohli dovolit? Přeci je to zadarmo a oni potřebují udělat místo tomu novému setu, co pořídili. Nechápali nás a neodpustili si poznámky typu "Jako vy že se tam nevejdete? Nebo proč to jako nechcete ... to my v takovém bytě žili ve čtyřech.". Někdo prostě nepochopí, že se druhý snaží žít bez těch přebytečných mixérů a zbytečných věcí, nechce mít ve skříni šaty, které nikdy nevyndá. A co tedy původní otázka. Kam se všemi těmi věcmi? Když se oprostíme od těch zbytečných "krámů", vlastně jich tolik není. Neříkám, že máme vlastnit jen jedno tričko a kartáček na zuby, ale co vyhodit to, co nepoužíváme a nepotřebujeme? Zbavit se věcí, které nám leží ve skříni, ne-li hůř, jsou zaskládané na půdě. My se tak vejdeme i do toho našeho malého baráčku s malou teráskou a průměrně velkou zahradou. Zato uzpůsobeného našemu životu a potřebám, přitom bez zbytečností.